Už mě ráno neprobouzí muezín

Už je to několik týdnu co mě ráno neprobouzí muezín, na snídani nemám své oblíbené olivy a sýr ezine. Odpoledne se nevyhřívám na sluníčku a lidi na ulici se na mě neusmívají.

Už jsem totiž pár týdnů v Česku ...

Po téměř 10 letech souznění s Tureckem a Turky se ocitám zpět ve své rodně zemi.

Většinu z vás napadne otázka, proč proboha? Proč někdo opustí ráj na zemi a vrátí se zpět do zamračeného Česka :)?

Ta menšina z vás, která má přehled o dění v Turecku mě možná pochopí.

Povím vám, jak k takovému velkému rozhodnutí dospěje milovník Turecka a skoro Turek jako já.

Téma přestěhování do Čech v mé malé česko-turecké rodině viselo tak nějak pořád ve vzduchu.

Bylo tam ze začátku vždy, když mě na tureckém „systému-nesystému“ něco naštvalo. Bylo tam, když mi bylo smutno po Česku. No, časem se mé nápady na stěhování vytratily úplně a já si Turecko zamilovala tak, že jsem si nedokázala představit žít někde jinde. Našla jsem sebe a své místo na zemi, kde je mi dobře, tak proč to měnit.

Když jsem já s tématem stěhovaní skončila, začal ho tedy sem tam vytahovat můj manžel.

Nemyslete si, že patří k těm, co si myslí, že v Evropě lítají lidem do pusy pečení holubi a že se v EU máme všichni skvěle.

Právě proto, že díky své práci měl možnost projet velkou část evropských států a vidět na vlastní oči, že všude je život o dvou kůrkách.

Už před pár lety cítil, že se Turecko odkloňuje na špatnou cestu. Chtěl pro svého tehdy jediného syna lepší budoucnost, lepší možnost vzdělání a víc volnosti.

Ano, dnes už vidím, že měl pravdu ...

Když se na to podívám zpětně, vidím, jak spousta změn vypadala nevinně. Jak si hodně lidí, a i já, nechtělo přiznat, že by na tom Turecko mohlo být za pár let hodně špatně. Ano, dokud se to lidí nedotýká osobně, tak se cítí bezpečně a nic neřeší. Nemají také proč.

Když začaly protesty v Gezi Parku (28.5 2013) měl můj první syn 7 měsíců a já doufala, že Turci ukážou svou sílu a můj syn vyroste v silné zemi mezi lidmi, kteří milují svou zem a ochraňují odkaz M.K.Atatürka a brání demokracii.

No všichni víme, jak to skončilo. Protesty v Gezi Parku jsou pro mě začátkem rozdělení společnosti, začátkem, kdy se bezpečnost země začala zhoršovat a změny vládnoucí strany se mi začaly nelíbit víc a víc.

Nejsem politolog ani politiku moc dopodrobna nesleduju, ale cítím, kdy je má svoboda ohrožena.

Mezi rokem 2013 a 2015 se mi podařilo několikrát zmařit malé manželovy plány na přestěhování. Vždyť proč opouštět tak klidný a šťastný život, který jsme měli.

Pak ale přišel 15.červenec 2016 a pokus o převrat. Můj první syn měl v té době 3 a půl roku a můj druhý syn 3 měsíce.

Přiznám se, že když se ke mně zpráva o převratu dostala, měla jsem na jedné straně obavy, co se stane, jaké omezení nám to přinese, ale na druhé straně jsem se strašně těšila z toho, že přišel konec sultána R.T.E. Nestydím se za to, že nejsem jeho příznivec. Nebojím se to ani před Turky říct. Každý máme právo na svůj názor. Po pár hodinách jsem ale byla znechucená z té frašky, co z toho nakonec byla. A propaganda, která se šířila médii dalších několik týdnů a prodloužila se s tím, že  je třeba využít všeho, co by pomohlo k hlasům EVET na blížící se referendum. Vše krásně načasované. Proč také nerozhodnout o prezidentském systému už teď, i když změna nastane až v roce 2019...

Turci se po puči rozdělili ještě víc.

 Vlastně je dokážu po těch letech života v Turecku pochopit. Dokážu pochopit jejich argumenty, i když s nimi nemusím souhlasit. Zažila jsem si, jaký život v Turecku je, a také jsem se tak trosku přiblížila tomu, jak místní přemýšlejí. Nemusíme vyznávat stejného Boha, nemusíme mít rádi stejnou politickou stranu, ale i přesto můžeme být blízkými přáteli. (Myslím na tebe AylinJ Aylin je moje drahá přítelkyně z Istanbulu. O  politice se raději nebavímeJ. Aylin se učí česky a je úžasná. Babs s ní udělala pěkný rozhovor. Pokud jste nečetli, musíte to napravit Češi jsou chápavější, tolerantnější a méně soudí, říká Aylin. Česky!. )

Další teroristické útoky, které následovaly, mě pak už opravdu přesvědčily o tom, že budoucnost téhle krásné země a budoucnost mých dvou synů, pokud zůstaneme, zde není růžová.

Více jsem se rozepsala v jednom z mých předchozích příspěvků Mění se Turecko? Tentokrát o Turecku kriticky.

A tak manžel dostal zapravdu a bylo rozhodnuto.

Ale rozhodnutí je jen první krok. Teď už jen zbývalo to zrealizovat.

Představte si svůj byt, dům, prostě váš domov, který jste si vybavili podle vašich představ, nakoupili a nastřádali plno věcí ať už potřebných či naprosto nepotřebných. Pak si představte tu situaci, kdy si 99 procent těchto věcí sebou nebudete moct vzít.

Takže přemýšlíte, co bude to 1 procento, které si sbalíte, a co s těmi zbývajícími 99 procenty. 

My Canbulatovi jsme to udělali takto:

Nábytek a spotřebiče se prodali přes LET GOJ. Super věc a vše se rozprodalo během 2 týdnů.

Hračky jsme darovali Univerzitní nemocnici v Antalyi a jejím malým pacientům s rakovinou.

Část své české knihovny jsem předala dalším krajanům žijícím v Turecku.

Turecké knížky jsem sbalila do krabic a čekají na odeslání do ČechJ. Těch jsem se nedokázala vzdát.

Pár osobních věcí a oblečení se vešlo do 4 velkých kufrů s celkovou váhou 90 kilo.

Já, můj manžel, Kerem Lucas a Oliver Can jsme s 90 kilovými kufry nastoupili v Antalyi do letadla Turkish Airlines, udělali si v Istanbulu dvouhodinovou pauzu, nastoupili znovu do letadla a po dvou a půl hodinách vystoupili v Praze.

Tak začal náš nový život několik tisíc kilometrů od našeho prvního domova.

Prvních pár dní jsme si udělali volno na poznávání okolí.

Dalších pár následujících týdnů jsme strávili běháním po úřadech a doktorech.

A teď se pomalu zabydlujeme v našem novém druhém domově.

Možná vás napadne, že zvyknout si nám asi bude trvat, že si děti a manžel budou těžko zvykat.

No realita je taková, že děti si zvykli hned a starší syn miluje svou novou školku.

Manžel si užívá toho, že má prázdnou hlavu a nikomu nerozumíJ.

A já ... no mně Turecko chybí, ale snažím se na to dívat pozitivně. Ono je vlastně jedno, kde člověk je. Pro mě je hlavní, že jsme jako rodina spolu a to je to největší štěstí na světě.

Svůj klidný pomalý turecký život a stálou práci jsme vyměnili za nejistotu, zrychlený evropský život, a to vše pro dobrou budoucnost našich dětí.

Začínáme od 0, ale spolu. Chce to hodně síly a velkou motivaciJ.

Máme dva domovy a v našich srdcích dvě kultury.  Tím je náš život krásnějšíJ.

Už teď se moc těšíme na prázdniny v TureckuJ.

A co nám tady chybí?

Určitě sluníčko, všechna ta dobrá zelenina a ovoce a mně osobně víc usměvavých lidí na ulici.

Česko není bez chyb. I tady je hodně věcí, které se mi nelíbí, ale  to je všude na světě. Naše společnost je rozdělena. Začněme měnit sami sebe, a tím lidi kolem sebe.

Přeju Turecku a nám všem, ať jsme kdekoliv na světě, lepší budoucnost!

Na konec bych ráda poděkovala mé rodině žijící na Moravě, která nám pomohla se stěhováním a byla nám velkou oporou. Ivetce a Evě za převoz jedné části našich osobních věcí z Turecka do Čech. Michalovi+Kláře a Katce +Buurovi za pomoc s dokumenty. Mým úžasným blízkým přátelům za psychickou podporu a všem, kdo na nás mysleli.

İyiki varsınız!