čtvrtek 3. listopadu 2016

Turečtina nás spojuje




Rok 2016 se pomalu blíží ke konci, můj malý syn Oliver už má 6 měsíců a já už pomalu přemýšlím co podniknout v tom novém roce 2017:)

Ráda bych na jaře uspořádala kurz v Antalyi. Tentokrát, ale takový trošku jiný. Jaký by měl být mám zatím jen v hlavě, ve svých představách, ale brzy se s vámi o vše podělím.

Před pár měsíci jsem dala svůj poslední intenzivní kurz a pak jsem se už jen věnovala malému Olíkovi:)

Na můj poslední kurz přijela slečna z Čech:) Už při našem prvním setkání před nemocnicí v Antalyi jsem cítila, že k sobě máme blízko. Jako bych ji už znala.

Během kurzu jsme toho spolu zažily hodně, poznaly jsme jedna druhou a staly se z nás kamarádky:)

Ano,  turečtina, Turecko a sdílení podobného osudu (tím myslím to štěstí, že nás život zavál až sem) nás spojilo dohromady.

Po kurzu jsem Danu požádala o krátké shrnutí našeho kurzu:) Ráda bych se s vámi o toto krátké povídání, které Dana napsala pro vás podělila.

Dani, děkuju za všechno!


Dana/Kočí u Chrudimi/Selçuk ☺
Herkese merhaba! / Zdravím vespolek!
Abych mohla plnohodnotně popsat svůj kurz turečtiny a čas strávený s Míšou Canbulat, i vlastně trošku ji samou (pochopíte dále), musím nejprve nastínit důvody a okolnosti, které mě k němu přivedly. Držte se, bude to jízda!, jejíž peprnou část, jak později pochopíte, si se mnou neplánovaně střihla i Míša.
Moje, v té době netušená, cesta k Turečtině započala na konci září 2013. V průběhu 3 dnů jsem složila státnice v oboru restaurování kamene, řádně to oslavila, vystěhovala se z bytu, sbalila krosnu a odjela poprvé v životě do Turecka – na 2 měsíce za prací do antického města Efezu. Vzhledem k načasování odjezdu, jsem neměla čas zjišťovat ani připravovat nic a odjela jsem „do země půlměsíce“ s tím, že mě někdo vyzvedne na letišti, že se vyspím a že tam snad bude teplo …
Hotová Alenka v říši divů … na začátku listopadu, nutno dodat!
Po probuzení ve studeném Selçuku (ráno jsem se dozvěděla, kde to vlastně jsem) následoval nástup do práce – Efezu, kde jsme začali restaurovat Hadriánův chrám. Dva Češi (mí spolužáci), vedoucí projektu Rakušan, já a čtyři dělníci Turci. Komunikačním jazykem byla angličtina – ale … pouze pro nás „yabancılar“ (cizince) … končetiny v kombinaci se zvuky a skřeky zprostředkovaly komunikaci se zbytkem týmu na stavbě.
Tak, myslím, že jsi, milý čitateli, v obraze. Moje další pobyty následovaly: 2014 – 4 měsíce a 2015 – přes 3 měsíce. Za tuto dobu, což už dohromady dělá něco přes 9 měsíců života v Turecku – 5x v týdnu 10h denně na place se 4mi Turky, jsem byla už docela slušně vybavena slovní zásobou … tureckými slovy a pár frázemi ze stavby, restaurování a archeologie. Čas se učit turecky po práci 0, gramatika 0 …
Turecko mi učarovalo, stejně tak jako Turci, se kterými jsem už byla docela schopná komunikovat, avšak strašně „zítra pršet“, „kladivo“, „zima … brrr“ …
Tradááá … už se to blíží! … Když jsem se na začátku listopadu 2015 vrátila ze studeného Turecka do ještě studenějších a šedivých Čech, myšlenka na návrat zpět se mi vloudila do hlavy asi po 5ti dnech. Neměla jsem byt, závazky a práci pro Efez jsem měla v počítači … začala jsem googlit a rozhazovat sítě. Zkusila jsem kurz v ČR, vypátrala 2 Turkyně a jednoho Turka v ČR, ale nebylo to ono. Byl to komplikovaný proces. Nakonec jsem se progooglila k bytům v Selçuku a lidem, kteří v Turecku na vlastní pěst žili. Mimo jiné jsem dostala 2 nezávislé typy na turečtinu s Míšou a vynadáno od kamaráda, že už o tom Turecku mám přestat žvanit a něco dělat! Moje rozhodnutí se usadit v malém Tureckém městě, které jsem znala, silně motivované zdokonalením mé turečtiny, tak dostalo přesnější obrysy.
Napsala jsem tedy Míše, která mi s mojí nerozhodností dost výrazně pomohla stanovením mezního termínu našeho intenzivního kurzu v Antalyi, kvůli jejímu blížícímu se porodu. Ještě před vánoci jsem bookla jednosměrnou letenku a na konci ledna přistála v noci v Antalyi, kde jsem měla ráno začít 7mi denní kurz! Jenže! Díky bohu jsem uměla už turecky „dost dobře“ na to, abych si poklábosila na letišti s policií. Vlastně na základě svojí touhy komunikace v turečtině jsem se při přátelské debatě od pana policisty dozvěděla, že mi zbývají 4 dny pobytu v Turecku … To, že jsem byla skálopevně přesvědčená, že mají chybu v systému a důvody toho proč to nakonec chyba nebyla, Vám tady asi nevysvětlím … byl to prostě fakt. Fakt, se kterým jsem stála ve čtvrtek 02:15 v Antalyi na letišti. Měla jsem 4 dny, z toho 1 plnohodnotný pracovní den, pak pátek a víkend. Tj. jeden a půl den na vyřízení žádosti o přechodný pobyt nebo pořízení letenky do Čech na neděli. Kurz turečtiny, kvůli kterému jsem se odhodlala k cestě za novým domovem, jaksi z minuty na minutu přestal být aktuálním tématem mého života.
Míša si na mě chystala turečtinu, já na ní výpočet dní svého pobytu v zemi a dalších milion dokumentů. Ráno, po mé polo probdělé noci jsme se konečně sešly! A já na ni začala chrlit, fakta, čísla, pravidla a svoje zoufalství. Míša, s ledovým klidem začala jednat a naše společná honba za IKAMETem (povolením k pobytu) byla zahájena. Vlastně, tak trochu, i můj kurz turečtiny – Míša se mnou oběhala všechno, ale skoro nikam semnou nemohla dovnitř, takže s lektorem „v zádech“ jsem si dávala první lekce na tureckých migračních úřadech.
Zvládly jsme to, zvládly jsme i elektronickou žádost na stránce, která 35 hodin z 36, které jsem měla, nefungovala. Už jsem byla v Turecku legálně a kurz mohl začít! A začal! A byl skvělý tak jako Míša!
Míša do mě nasypala gramatiku přítomného času zahrnující všechno a k tomu milion slovíček. Odpověděla každý můj dotaz (i ten sebedivnější) + ještě k tomu vždy přidala něco, co se mi bude hodit taky, vždy 100% trefně a přesně (kdyby to neudělala, za týden bych se jí na to musela zeptat ☺).
Kvůli IKAMETí schůzce na migračním v Izmiru (měla jsem v plánu se usadit v Selçuku) jsme musely kurz po čtyřech dnech přerušit. Nakonec to pro mě ale bylo skvělé, protože jsem si všechno zažila, procvičila v praxi a mohly jsme navázat dál.
Asi po týdnu jsem se do Antalye vrátila na dalších 5 dní kurzu – minulý a budoucí čas, přivlastňování atd. + zodpovězení mých dalších milion dotazů, opět bravurně.
S Míšou jsme spolu strávily 10 dní, značná část kurz turečtiny, nezanedbatelná část můj IKAMET a také společné posezení, popíjení čaje, poobědvání i jeden společný nákup jsme si daly. Dozvěděly jsme se jedna od druhé hodně věcí (díky, že jsi to přežila, Míšo ☺).
Míša je nejenom skvělá ženská, která mě opravdu podržela a podpořila na 200%, ale především (píšu o té turečtině, že ☺) vynikající lektorka. A ať to bude znít jakkoli předimenzovaně, musím říct, že jsem se za celý život nesetkala s tak dobrým lektorem cizího jazyka. Měla jsem pocit, že se mi chvílema Míša vkradla do hlavy a přesně zkoukla kudy, jak a kam ty věci, který mi říká, tečou, kde se zadrhávají a jak se ukládají. Tomu přizpůsobila vše, tempo, metody, rady … Neskutečná empatie, efektivita a lehkost!
Lektor cizího jazyka je člověk, který vám předává nějaký kód – v případě turečtiny je to spíš rovnice ☺, který on sám zná jak vlastní boty a pro vás je to džungle … a Míša, ta vás vezme za ruku a krůček po krůčku provede její dokonale opečovávanou růžovou zahradou tureckého jazyka bez jediného škrábnutí … tu zastaví, nechá Vás přivonět, tu Vás nechá si kvítko utrhnout …
Toto je moje metafora na její způsob výuky, na její sdílnost studijních materiálů a cenných zkušeností …
Míšo, her şey için çok teşekkür ederim,
za turečtinu, kterou jsi mi doslova „vložila do hlavy“ a já po třech sezónách mohla začít říkat svoje první ucelené turecké věty! Tuhle sezónu chlapi v Efezu doslova padali na zadek, jak jsem ukecaná … turecky! Otevřely se mi dveře do nového Turecka …
Děkuju Ti také za Tvou ohromnou podporu s mým IKAMETem, pojištěním atd., však toho bylo spoustu!
A Tobě, milý čitateli, kurz turečtiny s Míšou vřele doporučuji!
Jestli váháš, neváhej, jestli se bojíš, neboj se! Jdi do toho a poznej ten skvělý „hobití“ jazyk, zemi a Turky se vším všudy!






Balíček z Turecka do Česka a zpět

Mám v hlavě malý projekt a na ten potřebuju najít způsob jak dopravit levně a rychle balíček z Turecka do Česka.

Jak jsem si tak nad tím lámala hlavu, asi jsem do vesmíru vyslala nějakou zprávu, která se mi vrátila s odpovědí v podobě e-mailu. 

V e-mailu mě oslovila zásilková služba s tím, že by se mnou rádi udělali rozhovor:)
No není to náhoda? Hned jsem to běžela povědět manželovi a ten byl v šoku jak velké dítě štěstěny jsem:)

S Tureckou poštou PTT mám sice dobré zkušenosti, ale někdy jim trošku dlouho to dodání trvá a tak Delibarry mi přišla jako dobrá i cenově přijatelná alternativa:)

Až odešlu první balíček, ráda se s vámi podělím o zkušenosti.




No a tady je ten rozhovor se mnou:)

Přeju vám hezké čtení.



Hezký den, Míšo. Jak jste se dostala až do Turecka, konkrétně do Antalye?

Také přeji hezký den v DeliBarry. :)
Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že bych žila v Turecku. Dle mého názoru to byla souhra náhod a také z velké části osud. Mé první kroky směřovaly na Severní Kypr, kde jsem nějakou dobu pracovala a seznámila se s mým manželem. Manželova rodina žila a nadále žije v Antalyi. Když jsem do Antalye přijela poprvé tak to byla láska na první pohled. Byl to pro mě ráj. Krásné počasí, moře, čerstvé ovoce a zelenina, úžasní lidi a žádný shon co jsem znala z Čech. Věděla jsem, že tady chci žít. Nedávno jsem propadla nostalgii a o mé cestě na Kypr a mém životě v Turecku  napsala článek na můj blog – Moje Turecko.
Celý článek najdete zde: